Tam jsem byl; strhával horské kaňony Colorada a snažil se udržet krok s mým přítelem, který byl lepším jezdcem než já. Moje první chyba. Byli jsme tvrdě na koni dobré dvě nebo tři hodiny. Tvrdý jako při škrábání kolenních puků a ztrojnásobení rychlostního limitu, taková mladistvá neporazitelnost. Druhá chyba. Můj přítel se odtáhl, a tak jsem zkroutil plyn mezi rohy, abych uzavřel mezeru, zapomněl jsem, že přicházím v nejostřejším rohu kaňonu. Třetí chyba. Těsně před zatáčkou jsem stlačil pauzu tak dlouho, jak to šlo, a pak jsem kopal kolo co nejdále do zatáčky a snažil se zrychlit. Zaseklo se, pevně ho drželo, viděl jsem konec zatáčky, ale pak jsem byl nepřirozeným způsobem bokem s jedinou myšlenkou, vykrystalizovanou v čase. „To bude bolet.“ Byla to zvláštní, zvláštní, jednoduchá myšlenka, jako by se čas na krátkou chvíli zastavil, aby mi umožnil čisté vyhodnocení scény. Možná tam byl štěrk, nebo mi možná došla pneumatika. Bez ohledu na to zadní část vyklouzla a já i kolo jsme klouzali k zábradlí a zapomněli.
Poof, jako když někdo upustí krabici s otevřenou směsí dortů, sklouzl jsem skrz hromadu nečistot pod zábradlí a moje hlava se dívala přímo dolů několik set stop, dolů na šedé balvany tečkované podél křišťálově čisté řeky. Obtěžován adrenalinem jsem kroutil každou končetinou a doufal v odpověď, každý skvěle fungoval a tlačil nahoru a bouchl helmou o zábradlí nade mnou. Podíval jsem se napravo a nalevo, mezi každým ramenem a sloupkem zábradlí bylo asi dva nebo tři palce. V tu chvíli a v tu další jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl, když jsem si zlomil krk nebo přešel přes útes. Můj přítel se už otočil a běžel ke mně, jak jsem ohromeně zíral na zábradlí a objal jsem nejemotivnější objetí, jaké jsem kdy měl. Se slzami v očích řekl: „Myslel jsem, že jsi pryč.“
Moje kolo mezitím prasklo vedle mě v orgie plastů a tekutin. Zvláštní, jak jsem to před dvěma týdny znovu vymaloval. Můj přítel sestoupil, aby si vzal nákladní auto a zachránil, co se dalo, já jsem jen tak procházel horskou trávou jako Russell Crowe v Gladiátoru a nechal své ruce cítit každou čepel, svět byl mlhavý, ale nikdy jsem se necítil živější. V hlavě jsem si říkal idiot a říkal, jak hloupě riskuji svůj život nad takovým pošetilým úsilím. Jak jsem se na vysoké škole pokoušel udělat si lepší život, a přesto jsem na straně tady žil bezohledným životním stylem. Jak nekompatibilní. Přísahal jsem, že už nikdy nejezdím, budu brát život vážněji.
Ne o pět minut později přišel za rohem chromovaný Harley zvětralý starší muž, možná v jeho padesátých nebo šedesátých letech. Typ muže, kterého jste si chtěli adoptovat jako svého dědečka, protože jste věděli, že při pohledu na něj dokáže vyprávět ty nejlepší příběhy. Manévroval kolo kolem zbloudilých kousků plastu a zaparkoval ho vedle mě.
„Měl jsi trochu pád?“
„Ano, dalo by se to říct.“ Možná to byl můj rozpačitý pohled, nebo moje zarudlé oči zradily můj existenciální zázrak.
„Nedělej si s tím starosti, chlapče. Když jsem byl v tvém věku, dělal jsem kolečko za vlastním Cadillacem, když se náhle zastavil a já jsem musel odložit motorku.
To bylo vše. Pokud se tento muž nevzdal jízdy po polibku na tlumiče výfuku, kterým bych byl, když jsem mohl chodit, mám na mysli kulhání od toho. Jakýkoli závěr, který jsem měl před setkáním s tímto mužem, byl vyhoden z okna.
O dva týdny později jsem si koupil další, výkonnější kolo. Stále řídil kaňony tvrdě, ale nikdy se stejnou chrabrostí. Poté se rozhodl odtrhnout kolenní puky na trati přes ulici.