Když jsem byl dítě mnoho let, měl jsem mini kola a špinavá kola, takže když jsem byl dost starý na řidičský průkaz, přirozeně jsem potřeboval také silniční kolo. Pochopte, že už mnoho let jsem jedním z těch lidí, kteří se unavili ptát se sami sebe: „Proč jsem stále naživu?“
Po většinu života jsem žil na venkově, takže jsem ve městě hodně nejezdil. Ale věřte tomu nebo ne, v té době (1970. a 80. léta) to bylo o něco bezpečnější. Jelikož jsem mladý, ženatý a mám tři malé děti, bylo mi trochu nepraktické držet kolo několik let. Pak, na počátku 3. let, jsem dostal dohodu o další a vzpomněl jsem si, co jsem na nich miloval. Nyní jsem však žil na předměstí a většinu času jsem jezdil ve městě a hustém provozu.
Netrvá to moc. Může se to stát za méně než půl sekundy a (navzdory tomu, co zde uvádí mnoho dalších) nemůžete nad tím mít žádnou kontrolu. NEČEKÁVANÉ SE STANE. Stávají se nehody a nehody blízké. Na horním středozápadě USA jsem jel asi 60 km / h po úzké venkovské silnici, kde všude rostla vysoká kukuřice, když přede mnou vyšel kamion (vytáhl z pole). Sotva jsem měl prostor ho obejít, ale zvládl jsem to. Pak jsem si všiml, že mě rychle doháněl, a dostal se velmi blízko mého zadku. Tehdy se stalo neočekávané. Moje bunda (která byla zajištěna na sedadle pod bungee šňůrou) se nějak uvolnila a rychle zavěsila do mého řetězu a zajistila zadní kolo pevněji než kecy, jako okamžité brzdy. Myslel jsem, že jsem mrtvý. Postavil jsem se, abych se mohl lépe odhodit, když do mě vrazil náklaďák. Ale nějak to nešlo.
To mě tak strašně děsilo, že další věc, kterou jsem věděl, byl řidič kamionu, položil mi ruku na rameno a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Stále jsem stál na stupačkách a jen jsem to vyvažoval. Bylo mi špatně od žaludku. Chtěl se omluvit, že se přede mnou vytáhl, a proto zrychlil. Byl jsem slabý a on mi pomohl sjet z kola a nechal mě trochu sedět na kraji silnice. Za krátkou dobu vytáhl nářadí ze svého vozu, vysvobodil mi bundu ze zadního řetězu a řetězového kola a utáhl věci zpět. Vlastně sakra pěkný chlap.
Ale každopádně mě to přimělo k rozhodnutí. To znamená, že každý okamžik blízké smrti, jako je ten znovu, a já prodám kolo a nedostanu další, dokud Možná další rok. Po té jsem měl další čtyři motocykly. Poslední (věřím 1991) jsem vlastnil jen necelý týden. Tentokrát se na cestě z práce objevil neočekávaný silný déšť. Přede mnou vytáhla starší dáma v hustém čtyřproudovém provozu rychlostí přibližně 50 km / h. Věděl jsem, že zastavení není možné, jediná věc, kterou jsem mohl udělat, byla výhoda kluzké mokré silnice, položil kolo na bok a nechal ho sklouznout ze mě. Opět jsem měl velké štěstí, že řidič za mnou dával dobrý pozor a nepřejel přes mě. Kolo bylo v pořádku, ale rozhodl jsem se, že to je ono. Už mě unavovalo sbírání brouků a neočekávané počasí a všechna nebezpečí, se kterými se cyklistika musí vypořádat tak, jak to nečiní osobní a nákladní automobily. Stejně jako tlumič, který spadl z auta před vámi, ten se nakonec otočil v nepředvídatelných kruzích, když k vám přišel. Déšť, který bolí jako čert, když jste si nevzali bundu. Psi, kočky, jeleni a dokonce i ptáci, kteří se s vámi mohou rychle srazit.
Miluji život. Také mě baví jen plavba po prázdných venkovských silnicích s větrem v obličeji, ale raději budu dál žít, než se stát statistikou. To není způsob, jakým si přeji zemřít nebo být zmrzačen po zbytek svého života. Raději budu mít trochu větší varování (pokud je to možné), až přijde čas. Osobně jsem měl pět přátel, kteří přišli o život při motocyklových nehodách. Po silnicích a ulicích města dnes jezdí desítky více nepozorných lidí. Jen tomu, že nevěnují dostatečnou pozornost, nebo se neposlouchají se svými telefony. Chtěl bych mít větší jistotu, že se vracím domů ke své ženě. Znamená pro mě víc než moje touha mít vítr v obličeji.