Domovská stránka
> J
> Rozdíl Mezi Technikou Tvrdého A Měkkého Pájení
Rozdíl mezi technikou tvrdého a měkkého pájení
Je zvykem rozlišovat pájení na tzv. měkké a tvrdé, podle teploty tavení pájky. (Odpovídající výrazy v angličtině jsou „soldering“ a „brazing“.) Pájky s teplotou tavení do 500 °C jsou označovány jako měkké, nad touto teplotou jako tvrdé.
Čím se páji
Pájecí slitina (pájka) se nejčastěji skládá ze směsi cínu a olova v poměru 3 : 2 s bodem tavení 190 °C (pájka Sn60Pb40). Pokud potřebujete pájet při nižších teplotách, použijete pájky obsahující antimon, vizmut nebo indium. Díky tomu se dá teplota tavení při pájení snížit až na 140 °C (pájka Pb48Sn32Bi).
Když to vezmeme v úvahu, co je tvrdé pájení? Tvrdé pájení je výraz označující spojování kovů pomocí přídavného materiálu (pájky) s teplotou tavení nad 450°C. Pracovní teplota pájky je vždy nižší než teplota tání základního materiálu (pájených kovů). Metodou pájení vzniká spoj, který má jiné chemické složení než základní materiál.
A co to je tavidlo
Jako tavidlo se v metalurgii označuje chemická látka, jejímž úkolem je působit jako čistidlo při tvrdém či měkkém pájení nebo při svařování, s cílem odstranit zoxidované kovy z míst, která se spojují.
Někdo se také může ptát, co potřebujeme k pájení na měkko? Pájení na měkko je spojování kovů jiným kovem-pájkou- s nižší teplotou tavení než jakou mají spojované kovy. Pájka má teplotu pod 450°C, používá se ke spojování měkkých i tvrdých ocelí pozinkovaných i pocínovaných ocelových plechů, hliníku, slitin mědi atd. Jsou to slitiny cínu, olova a antimonu.
Jaké tavidlo se používá při pájení naměkko
Pájecí voda (chlorid zinečnatý): jelikož toto tavidlo zanechává zbytky, které porušují povrch pájeného materiálu, používá se jen tam, kde se dá dobře smýt, např. na ocel, měď a slitiny mědi.
Co se dá pájet? Pájet lze i běžně nepájitelné materiály - keramika, porcelán či sklo, jediná omezení je, je že nelze pájet materiály, které mají nižší teplotu vzplanutí, ukápnutí či destrukce než je teplota tavení cínu.
Navíc, co na pájení
Jediné vybavení je v podstatě páječka s vhodným očkem, pájka (cín), tavidlo a čistý povrch na pájení. Dobré je mít ještě jemný ocelový kartáč na očištění očka a místo obyčejné kalafuny lze použít nějaké speciální tavidlo. To je nezbytné při pájení třeba na hliník, nebo poniklovaný povrch.
Někdo se také může ptát, jakou pájku použít? Co se týče pájky, je třeba používat bezolovnatou pájku. Má vyšší teplotu tavení a hůře smáčí hrot a pájené součástky než donedávna používané olovnaté pájky, ale neškodí zdraví ani životnímu prostředí, jak slitiny olova.
Jaký je rozdíl mezi pájením a svařováním
Kromě toho se tavidla používají při svařování k očištění kovových povrchů. Správně provedené spoje tvrdým pájením mohou být pevnější než spojované kusy, ale nejsou tak pevné jako svarové spoje. Tvrdé pájení má také minimální vliv na oba kovové díly.
Similar articles
- Jaký univerzální katalyzátor?
- Jaký řidičák na skútr 125?
- Jaký olej do Renault Scénic 1.9 dCi?
- Jaký olej do Renault Master 2.3 DCI?
- Jaký olej do Fabia 1.4 16V 63kW?
- Jaký olej do Golf 4 1.6 16V?
- Jaký olej do BMW E46 320d 100kw?
- Jaký olej do VW Tiguan 2.0 TDI?
- Jaký olej do auta benzín?
- Jaký olej do 1.2 TSI 81kW?